… tvrdí jeden z mých přátel. Ale vážně? Opravdu je možné někoho jako jsem já naučit matematicky myslet? Už na základní škole jsem se s matematikou moc nekamarádila. Snad sčítání, odčítání, násobení, dělení, nějaké ty zlomky a procenta, to by ještě šlo. Ale jakmile přišel učitel se slovní úlohou, byla jsem v háji! Řekla bych, že mám některé mozkové výhybky záhadným způsobem zpřeházené. Logicky uvažovat, si myslím, celkem umím, ale matematika jako taková je mi na hony vzdálená. Vypadá to, že co ubráno mi bylo v této oblasti, se vrchovatě nahromadilo v mozkovém oddělení nerentabilní kreativity (blbostí pozn. překladatele) a fantazie. Tak ta, přátelé, je bezbřehá a zdánlivě nekonečná jako Tichý oceán … až na tu tichost ovšem.
V momentě, kdy totiž učitel začal vykládat zadání slovní úlohy: „Vlak vyjel ze stanice Praha Hlavní nádraží v 8.05 hod ve středu ráno a jel rychlostí 80 km/h. Ve stejný den i čas vyjel vlak z Olomouce a jel rychlostí 60 km/h. Kde a kdy se tyto vlaky potkají?“, se mi v hlavě rozjelo tolik různých scénářů, že soustředit svou pozornost na jeden jediný bod na časové ose i železniční mapě zároveň, bylo zcela nemožné. Bohužel žádný z mých scénářů mě nikdy nedovedl do místa setkání těchto dvou pomyslných vlaků a o časovém údaji už se raději vůbec zmiňovat nebudu. Možná je to však dobře, protože s mým uměním plést si vzorečky, by došlo spíše ke srážce těchto dvou souprav než k jejich míjení.
Už při vyslovení zadání, jsem si představovala támhle babičku Hedviku z Olomouce, jak stihla tento ranní spoj akorát na posledních chvíli, protože časně za svítání vstala, aby vnoučatům upekla čerstvé koláčky, které mají tolik rády a do vlaku nastoupila zrovna, když výpravčí, se svou krásnou červenou čapkou, zahvízdal na píšťalku. Vrátila jsem se totiž v čase do doby, kdy se ještě na nádraží pískalo. A tato babička Hedvika nastoupila do vagónu, kde byly kupé pro šest lidí a pěkně se usadila na svém místě u okna. Vytáhla si pletení a pustila se do svetříku, který slíbila Maruně pro jejího čerstvě narozeného Pepíka. Práce ji šla pěkně pod rukama, občas koukla na krajinu ubíhající za okny a představovala si, jak asi Pepíček vypadá. Podobá se Maruně? Má velké modré oči? Nebo bude spíše po tatínkovi a budou mu odstávat uši?
Vedle babičky seděl mladý muž, kterého čekalo v Praze důležité pracovní jednání. Vyprávěl o něm paní, která seděla naproti babičce u okna. Muž byl nervózní, ale zároveň se těšil, protože v případě, že by jednání dopadlo dobře, mohl se mu vcelku brzy změnit život. Záře velkoměstského života ho lákala a naděje na změnu byla již na dosah. Na konci dnešního dne může být všechno úplně jinak, může začít znovu, jinde a lépe. Stačí, když si povede dobře a bude se držet zvolené taktiky.
Paní u okna byla na cestě za kamarádkou z dětství, kterou spoustu let neviděla. Těšila se, až se setkají a během několika dní, které u ní stráví, proberou podrobnosti, které se za tu dobu udály. A že jich bylo! A taky že se ve vzpomínkách společně vrátí do školních let, kdy toho společně spoustu zažily.
U dveří naproti sobě seděl manželský pár v nejlepších letech (zatím ještě nemám jasno, které to jsou. V okamžiku zadání slovní úlohy se totiž rozjedou scénáře na plné obrátky a na detaily není čas. Dávám si sama sobě interní poznámku, že toto téma je třeba ještě důkladněji prostudovat, než uvedu přesný údaj). Manželé si naplánovali několikadenní pobyt v Praze s vidinou návštěvy divadla, několika výstav, koncertu a taky nějaké ty památky. Už od mládí při pobytu v Praze rádi chodili na Karlův Most, je tedy rovněž součástí pečlivého itineráře.
Místo naproti mladému muži zůstalo prázdné až do České Třebové. V této stanici přistoupila slečna s krásnými dlouhými vlasy až do pasu. No a ta je na cestě za svým milým. Jede poprvé sama a je celá nervózní. Hlavou se jí honí myšlenky na nejhorší. Co když ji tam Radim čekat nebude, poslední jejich setkání neproběhlo zrovna nejlépe. Prahu vůbec nezná a neví, co by pak dělala. Po vyhodnocení všech možných katastrofických scénářů se uklidní, když si uvědomí a sama si odpoví, že v nejhorším případě si koupí jízdenku zpátky domů.
Po dlouhém nervózním monologu o detailech všeho, co se teoreticky může pokazit, se ozve náš nervózní mladý muž, že jestli to slečnu uklidní, jakmile mu skončí pracovní jednání, zastaví se na nádraží zkontrolovat, jestli si slečnu Radim odvedl nebo ne. Domluvili si místo setkání a očividně se slečně ulevilo ještě víc. Mějte na paměti, že tento scénář se odehrává v době, kdy se na nádražích ještě pískalo a lidé při sobě nenosili telefony.
Po zbytek cesty si všichni společně povídali o svých plánech pro příštích několik dní. Jen babička se potutelně usmívala, sem tam přitakala a dál jen pletla a pletla a pletla, jako by z klubek různých odstínů a barev potají proplétala osudy všech zúčastněných. Sama dobře věděla, jak život umí zamíchat kartami a jak se ten nahoře dobře baví našimi pečlivě připravenými plány a představami. Jak jako by náhodou občas něco záměrně „poplete“ a „rozcuchá“ a nejede podle našeho jízdního řádu. To proto, abychom neusnuli na vavřínech, ale abychom se učili procházet životem s otevřenýma očima a abychom sem tam uviděli možnosti, které by nás samotné třeba ani ve snu nebo při zadání slovní úlohy, nenapadly.
Jak už jste asi správně pochopili, když se rozjede tento vlak scénářů, je nemožné jej zastavit, řídit a už vůbec ne předpokládat, kdy dojede do místa, kde by se křižoval s jiným. V tuto chvíli jsem se naopak vždy křižovala já, aby z písemky nebyla kula. Nejspíš je na místě podotknou, že jsme se momentálně zastavili jen u jednoho z vlaků a jen u jednoho kupéčka. Umíte si představit, kolik takový vlak má vagónů, sedadel, a tedy míst pro cestující a jejich osudy? A to jsme jen u jednoho vlaku! Co ten druhý, co jede do Olomouce? Co tam se všechno odehrává cestujícím v jejich myšlenkách, kam směřují jejich cesty, jaké jsou jejich osudy?
Takže, pane učiteli, tímto se Vám omlouvám. V momentě, kdy jste zadal úlohu, jsem se ztratila v osudech všech přítomných cestujících. A údaj, kde a kdy se tyto vlaky potkají, se pro člověka s mými myšlenkovými pochody stává naprosto nepodstatným. Před těmi, co tento údaj spočítají přesně, hluboko skláním hřbet a smekám pomyslný klobouk. Pro mě však v daný okamžik je podstatné, že se zrovna ve vlaku, který vyjel z Olomouce ve středu v 8:05 hod rychlostí 60 km/h potkal mladý muž se slečnou, na kterou v Praze milý nečekal. A jak to bylo dál? Tak to je zase úplně jiný scénář, jiné zadání a zcela jiná slovní i životní úloha.